Povídky...
Byla jednou jedna malá holčička, která měla hnědé vlasy a zelené oči. Rodiče ji neměli rádi, ale babička ano. Těsně před svou smrtí jí ona babička darovala plyšového medvěda s tím, že budou vždycky spolu. Tenkrát byly holčičce 3 roky. Méďa se stal jejím mazlíčkem. Nosila ho pořád u sebe, chovala a objímala ho a svěřovala s každým tajemstvím. Byla s ním, když ji rodiče bili. Byl její jediný kamarád. Střežila ho jako oko v hlavě. Roky plynuly a méďa byl ošuntělý a opelichaný. Holčička ho nadále měla stále u sebe. Věřila, že ji chrání a má rád.Nosila ho i do školy. Ostatní děti se jí posmívaly. Učitelé vrtěli hlavou a nechávali to být. Byla na méďovi závislá. Nenechala nikoho, aby se ho dotkl. Roky plynuly. Holčičce bylo 11 let. Člověk by řekl, že ji dětská láska k méďovi opustí a plyšová hračka se stane dekorací v pokoji. Nestalo se tak. Holčička "utíkala" k méďovi. Tiskla svou tvář k jeho "srsti" a plakala do něj. Jednoho dne zjistila, že méďa není v posteli. Právě se vzbudila. Začala panikařit a méďu hledat. Nikde nebyl. Brečela a rukama si držela kolena. Posbírala se a šla do kuchyně. Tam byla matka a držela v ruce méďu. Holčičce se rozzářily oči. "Můj méďa!" - "Nic ti nedám, ta prašivá hračka musí z domu!" - "Ne! Mami! Prosím!" Matka se uchechtla "tebe budu zrovna tak poslouchat, fracku jeden". Holčička méďu nadevše milovala. Zkusila ho mámě vytrhnout. Matka jí dala pohlavek a vyhodila medvěda oknem. Jakmile to holčička uviděla, bezmyšlenkově skočila za ním.
------------------------------------------------------------------------
Podívala se naposledy z okna...prosila ať už příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s NÍ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT
Najednou si uvědomíte, že už nemusíte mít strach z lidí, protože je s vámi ON, který vás vždycky bude držet za ruku a bránit vás.
Uvědomíte si, že už se konečně nemusíte bát lásky, protože ji budete opravdu prožívat.
Uvědomíte si, že s ním můžete i mlčet a přesto mu tím řeknete víc než spousty slov.
Najednou je pro vás těžší lhát než přiznat pravdu.
Minuty jsou pro vás hodiny a hodiny minuty, čas s ním vám tak utíká a přitom vám přijde, že se znáte věčnost.
Jeho oči jsou pro vás plamínky vaší nové naděje.
Teplo jeho těla je jako podzimní slunce, zahřeje ale nespálí.
Celý den se těšíte na jeho uklidňující objetí.
A pak konečně nemáte žádné starosti, můžete se uvolnit, konečně jste to opravdu vy, protože před ním nemáte žádné tajemství a nemusíte se stydět a bát. Konečně zas opravdu žijete a přejete si, aby tohle nádherné období nikdy neskončilo...
------------------------------------------------------------------------
Rozmýšlela se,jestli má skočit.Už ji nebavilo poslouchat rady a hádky rodičů vůči jejímu prospěchu ve škole.Byla na učení levá.Věděla to.Měla skočit už dávno.Vrchol byla facka od její matky za utajenou trojku z matiky-vždyť přece..nikdy jí ještě maminka neuhodila!
Sbalila si věci a ráno nesměle utekla z domova.Dostala se až sem.Na most.
Babička jí vždycky říkala,že pro rodiče je nejhorší,když se dítě zabije.A proč?ptala se jí.
No přeci proto,že rodiče dítě vypiplají a to si pak vezme život.Teď si na rozhovor vzpomněla.Přemýšlela nad tou těžkou volbou.V hlavě jí utkvěli slova babičky:
..pro rodiče je nejhorší,když se dítě zabije..
Hlava jí třeštila a pálili jí slzy sebelítosti.Ovanul jí prudký vítr a ona se zapotácela.
Málem měla to trápení za sebou.Málem.Styděla se nad tím,jak rychle se snažila nabrat rovnováhu.Chce snad skočit nebo ne?!
Před očima najednou viděla plačící mámu a tátu.Táta říká něco o tom,že na ní neměl řvát..je to jeho vina.Ano!Chtěla,aby hodně trpěli!Rozhodla se.Skočila.Během pádu si uvědomila,že už nikdy neuvidí babičku,maminku,tatínka,že už nikdy neuvidí nikoho..
Ale tohle přece nechtěla..pozdě..
------------------------------------------------------------------------Znala jsem holku, která byla ve všem perfektní. Byla ohromná kamarádka, byla pro všechnu srandu a brala vše, co jí život dal. Měla kolem sebe hodně kluků, ale všechny brala jako kamarády.Až jednou potkala toho pravého a zamilovala se. Byla jiná, měla lesk v očích a byla ohromně šťastná. Stále jsem ji viděla jen s ním...Jednoho dne jsem ji potkala samotnou. Měla sklopenou hlavu, ne jako dříve vždy vztyčenou. Byla skleslá, nesmála se, v jejich očích jsem viděla hluboký smutek.Měly jsme tenkrát stejnou cestu vlakem. V další stanici přistoupil on... Ano, ten s kterým byla tak šťastná. Řekla jen tichounce: Ahoj. Taková malinká jiskřička se objevila v jejích očích, jenže hned zase zmizela a přeměnila se ve velký smutek. On prošel bez povšimnutí za nějakou jinou slečnou. Viděla jsem na ni, jak moc ji tohle bolí.Řekla jsem: To bude dobrý, to čas vyléčí. Ona mi jen odpověděla: Nevyléčí, víš dokud člověk opravdu nezažije, co je to opravdu a upřímně milovat, nepochopí, co to slovo vůbec znamená. Navždy tě spojí s tím člověkem a ty radši umřeš než aby si byla bez svojí lásky. Vlastně se ani žít bez srdce nedá a to moje srdce má jen on a to navždy. Nic to nezmění. Nedokážeš myslet na nic jiného než na něj, nechceš jiného. Nedokážeš nic jiného než být smutná.Její slova jsem stále slýchala a slýchám je pořád. Ale teď už můžu říct, že ji chápu a vím co tím vlastně myslela…
Náhledy fotografií ze složky Gothika(18)